Kráčím po boku své maminky Rooseveltovou ulicí v Plzni.
Je jeden z těch slunečných srpnových dnů, kdy i mouchy chodí pešky,
protože by nejspíš chcíply vedrem. Mamka pod svou pravicí nese nové rýsovací
prkno, za které jsme před chvílí zaplatily nemalý peníz v papírnictví U
branky. Já naproti tomu táhnu hromadu nových učebnic. Obě dvě se modlíme,
abychom už dorazily k autu. Když těžký náklad konečně uložíme do auta,
vracíme se na další obchůzku městem.
Rýsovací prkno, povinná a nezbytná výbava každého studenta
SPŠ stavební. Kolik hodin jsem u toho proklatého kusu dřeva strávila? Netuším.
Kolikrát jsem jej do školy odtáhla? Nepočítaně!
A že to byla sakra dobrá posilovna!
Prkno bylo mým věrným společníkem, mým věrným stínem během
prvních dvou let na průmyslovce. Tahala jsem jej jako kočka koťata. Nikdy mě
však nenapadlo, že bych kus dřeva, na který se s klidem vešel papír formátu
A2, mohla ztratit. Inu stalo se.
Po dvou letech otrockého rýsování v ruce, jsme začali
na počítači. Tak jsem pro změnu tahala místo prkna notebook. Náhlý zvrat však
nastal před maturitou, kdy jsme všichni s hrůzou zjistili, že část ročníku
bude praktickou část maturity vypracovávat na počítačích a část v ruce. Na
můj obor zůstalo samo sebou vypracování v ruce.
Většina z mých spolužáků však svá nepotřebná prkna prodala a tak si je musela půjčovat od mladších ročníků.
Většina z mých spolužáků však svá nepotřebná prkna prodala a tak si je musela půjčovat od mladších ročníků.
Já ne! To své jsem měla a hezky si jej
hýčkala. Tedy, alespoň jsem měla to zdání.
Večer před praktickou maturitou jsem si chystala věci. Samozřejmě
jsem se na to podívala, jen aby se neřeklo a vše doháněla na poslední chvíli.
Přibližně v osm hodin jsem si začala, připravovala pomůcky. Pravítka,
tužky, pentilky, tuhy, ořezávátko, gumy, propisovačky…
Že bych připravila i
prkno? Je přeci tak osamocené v obalu za skříní. Obal jsem opravdu
vyhrabala, jaké však bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že prkno
v něm není. Co to? Snad jsem ho nenechala na intru! Určitě ano!
Beru telefon a volám Lence, která tráví předmaturitní večer
na intru.
Zvedni to. Sakra zvedni to!
Lenka: „Ahoj, děje se něco?“
Kayla: „Prosím tě, mohla bys skočit na vrátnici a půjčit si klíče od mého pokoje? Já si nejspíš na intru nechala prkno.“
Lenka: „Jo jasně. Zavolám ti pak zpět.!
Kayla: „Prosím tě, mohla bys skočit na vrátnici a půjčit si klíče od mého pokoje? Já si nejspíš na intru nechala prkno.“
Lenka: „Jo jasně. Zavolám ti pak zpět.!
Zhruba po půl hodině nervů a výčitek ze strany mého tatínka,
jsem lajdák a bordelář, se konečně rozezní telefon.
Lenka: „To prkno tam nemáš.“
Lapám po dechu.
Kayla: „Cože? To není možné!“
Lenka: „Nepůjčovala jsi ho někomu? Přece jsi neztratila prkno?“
Kayla: „No je možné, že jsem ho po nějaké ubytovačce nechala ve společence a někdo si ho vzal. Bože! Já nemám prkno!!!“
Lenka: „Nepůjčovala jsi ho někomu? Přece jsi neztratila prkno?“
Kayla: „No je možné, že jsem ho po nějaké ubytovačce nechala ve společence a někdo si ho vzal. Bože! Já nemám prkno!!!“
Psychicky se hroutím.
Lenka: „Víš co? Tak já ti půjčím to moje masivní. Beztak mám
jedno já a jedno Kristýna a já budu rýsovat na počítači, takže ho nepotřebuji.
Jo?“
Kayla: „Ty jsi můj zázrak!“
Lenka: „Ale prosím tě. V půl osmé v bufetu ju?“
Kayla: „Ty jsi můj zázrak!“
Lenka: „Ale prosím tě. V půl osmé v bufetu ju?“
Celou noc jsem nemohla oka zamhouřit. Druhý den jsem
nervózně postávala v bufetu a čekala na Lenku s prknem.
A jak to dopadlo?
Lenka i s prknem dorazila a já jsem úspěšně absolvovala praktickou maturitu. Tedy, když vynecháme onen incident s kafem.
Lenka i s prknem dorazila a já jsem úspěšně absolvovala praktickou maturitu. Tedy, když vynecháme onen incident s kafem.
Dodnes však nevím, co se stalo s mým rýsovacím prknem.
Zem se pod ním slehla.
Lidi ztrácejí peněženky, ale já ztrácím prkno formátu A2+.
Ano, nejsem normální!
Co vy a vaše ztráty?
